Nosiči, kteří v krosnách na zádech z dolů ve Svatém Petru přenášeli železnou rudu do Dolního dvora si na tomto místě nejprve zřídili jednoduchý dřevěný přístřešek. Místo pro ně bylo zajímavé z více důvodů - zdejší pramen jim poskytl vítané občerstvení a místo je svahem Zadní Planiny relativně chráněno před studenými severními a severozápadními větry. Z dřevěného přístřešku postupně vyrostla solidní bouda. Během rozmachu turistiky na konci 19. století se na každé horské luční enklávě alespoň jedna chalupa přeměnila v horský ubytovací hostinec. Manželé Buchbergerovi, boudu, která se na tomto místě nacházela, přestavěli na brzy Klínovou boudu, která se stala dobře zavedeným horským hostincem s dvanácti vytápěnými místnostmi. V roce 1912 Klínová bouda vyhořela, Herrmann Buchberger ji ale ihned vystavěl znovu. Na další fungování Klínové boudy už síly Herrmann Buchberger ale neměl, a tak ji hned v následujícím roce prodal třem bratrům Bönschovým z Luční boudy. Bouda byla poté několikrát přestavěna. V roce 1926 bratři Bönschové ustanovili správcem Klínové boudy Johanna Brauna z Braunbergu. Pro něj tragicky skončila 2 sv. válka. Čeští partyzáni ho za nepovolené držení zbraně přímo před boudou bez soudu zastřelili, když předtím přinutili sousední starousedlíky, aby mu vykopali hrob. V roce 1963 přešla Klínovka do vlastnictví státního podniku Interhotely Krkonoše. V roce 1970, z důvodu výbuchu dieselového agregátu, kompletně vyhořela a už nebyla obnovena.
✅Klikněte níže na mapě na bod a uložte návštěvu domu.
Doplňující info
Název boudy a po ní pojmenovaného velkého, z daleka viditelného bezlesého prostoru se odvíjí od dvou teorií. První hovoří o tom, že si zde nosiči opravovali své pracovní nástroje, tedy klíny, podle nichž posléze místo dostalo své jméno. Proti této teorii hovoří několik jasných faktů. Komu by se chtělo přidat si k nákladu železné rudy ještě těžké nářadí? Havíři tehdy spíše než klíny používali želízko a mlátek. Tato teorie je romantická, ale málo pravděpodobná. Druhá teorie pracuje s tvarem velké enklávy, která při pohledu zdálky připomíná klín. Již v 17. století na velké louce pod Klínovou boudou vyrostla celá řada stavení. Podle první boudy se jim říkalo Keilbauden – Klínové Boudy.
Subjekty
Dům nemá přiřazeny žádné subjekty.
Časová osa
1970
22. února 1970 bouda zanikla. Na lyžařském kursu tu tehdy byli studenti z Vysokého Mýta. V 10:00 vybuchl dieselový agregát, který pro zdejší boudy vyráběl elektrický proud. Hořící nafta, na jejíž hašení nebyl v boudě dostatek vhodných prostředků, vystříkla na stěny a požár se s nepředstavitelnou rychlostí rozšířil do celého objektu. Veškerá lidská snaha o lokalizaci nebo zastavení požáru stavení, které bylo z velké části vystavěno ze dřeva, byla marná. Požár trval jen něco málo přes dvě hodiny, krátce po poledni se poslední ohořel zdi zřítily do spáleniště. [1]
1963
V roce 1963 přešla Klínovka do vlastnictví státního podniku Interhotely Krkonoše. [1]
1945
Tragicky skončila válka pro správce boudy Johanna Brauna. Čeští partyzáni ho za nepovolené držení zbraně přímo před boudou bez soudu zastřelili, když předtím přinutili sousední starousedlíky, aby mu vykopali hrob. [1]
1926
V roce 1926 bratři Bönschové ustanovili správcem Klínové boudy Johanna Brauna z Braunbergu neboli Hnědého Vrchu v Peci. Jeho rodina kromě horského hospodářtví se třemi krávami a párem tažných koní nabízela hostům ubytování a hlavně posezení ve stylovém hostinci s živou muzikou i tancem. [2]
1920
Vnějším důkazem prosperity bylo několik následujících významných přestaveb. Její konečná podoba vznikla mezi lety 1920 a 1940. [1]
1913
Na další fungování Klínové boudy už síly Herrmann Buchberger neměl, a tak ji v tomto roce prodal třem bratrům Bönschovým z Luční boudy. [1]
1912
V roce 1912 Klínová bouda vyhořela, Herrmann Buchberger ji ale ihned vystavěl znovu. [2]
1899
Během rozmachu turistiky na konci 19. století se na každé horské luční enklávě alespoň jedna chalupa přeměnila v horský ubytovací hostinec. Na Klínových boudách vlastnili Hermann Buchberger s manželkou Wilhelminou dvě nejvýše položené chalupy u turistické cesty, tu horní přestavěli na brzy známou Klínovou boudu. Přímo u nich na zápraží se spojovaly cesty od Pláně, Svatého Petra, Výrovky, Friesových a Rennerových bud. Klínová bouda se stala dobře zavedeným horským hostincem s dvanácti vytápěnými místnostmi. [1]
1622
Z dřevěného přístřešku postupně vyrostla solidní bouda, s velkou pravděpodobností už ve druhé polovině 16. století, rozhodně a jistě před rokem 1622. Tehdy totiž uvedli ve Svatém Petru do provozu novou tavící huť a cesty s rudou do Dolního Dvora tak definitivně ustaly. Úpadek dolování za třicetileté války (1618 – 1648) se enklávy Klínovek nijak nedotkl, protože tu stejně jako na mnoha dalších krkonošských loukách vzkvétalo budní hospodářství. Na rozdíl od stejně vysoko položených lučních enkláv nebyly na Klínovkách jen letní boudy, ale horalé tu žili celoročně. [1]
1550
Nosiči, kteří v krosnách na zádech z dolů ve Svatém Petru přenášeli železnou rudu do Dolního dvora si na tomto místě nejprve zřídili jednoduchý dřevěný přístřešek. Místo pro ně bylo zajímavé z více důvodů - zdejší pramen jim poskytl vítané občerstvení a místo je svahem Zadní Planiny relativně chráněno před studenými severními a severozápadními větry. [1]
