Kavalierglass
Sklárnu, jednu z předních v českých zemích, založil v roce 1837 František Kavalír. Jeho otec postupně pracoval ve sklářských hutích v Slavětíně, Loukově a Krasoňovicích, posléze se s rodinou přestěhoval do Těchobuzi. Zde se František vyučil sklářem a v roce 1821 se oženil s Antonií Adlerovou, dcerou zdejšího skláře. Okolo roku 1830 se přestěhovali do Ostředku poblíž Benešova, kde se František stal nájemcem sklárny.
Když František Kavalír v roce 1853 zemřel, 22letý syn Josef po něm převzal vedení sklárny. Spolupracoval i s bratry Antonínem a Františkem a sklárna během několika let získala světové jméno. V roce 1855 se zúčastnila mezinárodní výstavy průmyslu a užitého umění v Paříži. Dosáhla zde nečekaného úspěchu – za soubor exponátů laboratorního skla získala ocenění 2. stupně, potvrzené diplomem s podpisem císaře Napoleona III. V roce 1884 buduje v Sázavě Josef Kavalier druhou sklářskou huť nazvanou František s moderní regenerativní pecí vytápěnou generátorovým plynem z dříví. V roce 1902 Josef a Vladimír Kavalierové staví další, již třetí sklářskou huť (Josef).
Josefovým pokračovatelem a dědicem skláren se měl podle původní závěti stát jeho nejstarší syn Vladimír (1861–1919). Otci se však nelíbilo, že se Vladimír v roce 1899 oženil s dcerou majitele sázavského zámku Evženií Schwarzovou. Její rodina měla totiž ráda nákladný společenský život v Praze a začaly se jí vršit dluhy. Kvůli i dědickým sporům a soudům se nakonec po 1.sv. válce do dluhů dostala i rodina Kavalírů. Správu nad sklárnami nakonec po roce 1919 převzala Legiobanka, která byla jejich věřitelem. Roku 1939 banka podnik prodala velkopodnikateli Martinkovi.
Po druhé světové válce byly sklárny znárodněny. Brzy na to se začalo s rekonstrukcí a modernizací. Vedle huti Vladimír vyrostl úplně nový závod. Sklárna přečkala i privatizaci. Nejznámějším výrobkem sklárny v roce 2020 je užitkové sklo se značkou Simax, která je běžně k vidění např. ve varných sklech v kuchyních, ve svítidlech atd. Vyváží se do sedmdesáti zemí celého světa. Výrobky sklárny tvoří například i obklady Nové scény Národního divadla nebo interiéry stanice metra Karlovo náměstí.
