Kostel sv. Vincence Ferrerského
V 50. letech minulého století se na Šumavě odehrála mnohá zvěrstva, ale to, co se stalo ve dnes již zaniklé obci Hůrka u Prášil, nemělo obdoby. Opilí vojáci tam tehdy z hrobky vyndali rakve s mumiemi. Se ženami, oblečenými v krásných róbách, tančili a pak všechny mrtvé rozstříleli a zakopali. Podle legendy, která se na Šumavě dodnes traduje, je za to stihl spravedlivý trest – do roka všichni zemřeli.
---
Hůrka, založená v 18. století nedaleko jezera Laka, mívala kdysi dvě stě obyvatel, zejména sklářů a lesních dělníků. Sklářský rod Abelů vládl téměř celou první polovinu 19. století sklářskému průmyslu na Železnorudsku. Vlastnili sklárny na Hůrce, Debrníku, ve Starém Brunstu v Novém Brunstu, v Alžbětíně nebo Ludwigsthalu. Po roce 1850 rodinná firma zkrachovala. Ještě v roce 1877 si ale například jeden ze členů postavil vilu v Železné Rudě. V ní se později usídlilo Muzeum Šumavy a informační centrum.
Po 2. světové válce se z osady Hůrka museli odstěhovat němečtí obyvatelé. V roce 1949 se zde ještě natáčel český film Divá Bára. V roce 1952 je byli nuceni následovat ti, co zbyli, neboť obec byla moc blízko u hranic s imperialisty. Jediný, kdo tam zůstal, byly mumie členů sklářských rodin Hafenbrädelů a Abelů. Ve hřbitovní kapli sv. Kříže, která jako jediná z Hůrky nebyla zbourána, neb tam byla později zřízena pozorovatelna, byl pochován i otec Karla Klostermanna, známého šumavského spisovatele. Některé z mumií spočívaly v rakvích se skleněnými víky a bylo tak vidět krásné oblečení a šperky. Jenže mrtví byli trnem v oku tehdejšímu režimu, a tak padlo rozhodnutí – rakve se musí zlikvidovat.
Jak líčí šumavský spisovatel Vilém Kudrlička v jedné ze svých knih, na podzim roku 1953 (některé zdroje uvádějí 1952) vyjelo ze Sušice nákladní auto s velitelem a šesti vybranými vojáky, kteří, náležitě posilnění rumem, měli úkol provést. Vojáci vynesli rakve ven z krypty a všechny je rozbili. Jeden z nich pak podle Kudrličky navrhl, že by si s krásně oděnými mumiemi mohli zatancovat, což také učinili. Ani to však nestačilo. Po divokém reji postavili všechny mumie ke hřbitovní zdi, aby jim posloužily jako terč střeleckého umění. Rozstřílené mumie uviděli dřevaři, kteří večer sváželi dřevo. Nemohli uvěřit svým očím,“ líčí Kudrlička a dodává, že dřevaři rychle vzali do zaječích. Vojáci dřevěné části rakví spálili a zbytky těl zakopali u kaple, kterou vyrabovali. Kovové části rakví odvezli a prodali do sběru. „Velitel tohoto komanda zanedlouho tragicky zemřel při odpalování jednoho z domků ve vojenském újezdě, když došlo k předčasnému výbuchu,“ píše Kudrlička a dodává, že zbylí vojáci zemřeli brzy poté. Příčina úmrtí byla zahalena tajemstvím, ale zřejmě šlo o nákazu neznámou infekcí z mrtvých.
---
Po roce 1989 místo získalo zase důstojnou podobu. S obnovou kaple sv. Kříže se začalo v roce 1998 díky iniciativě pátera Slávka Holého a jeho přátel, v roce 2003 byla znovu vysvěcena. Ve věži visí Zvon smíření, jehož provaz je vyveden ven a každý si může zvon rozeznít na smíření mezi lidmi. Od roku 2011 je v kapli umístěna skleněná socha Ježíše Krista s trnovou korunou z hraničního drátu od sklářské výtvarnice Vladimíry Tesařové, známé např. díky tvorbě skleněného oltáře pro kostel sv. Vintíře v šumavské osadě Dobrá Voda. Najdete zde také pamětní desku věnovanou lidem, kteří byli usmrceni na Šumavě na státní hranici s Německem.
