PPF Group

Petr Kellner se narodil v roce 1964 v České Lípě. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor ekonomika průmyslu. Po škole pracoval v Podniku zahraničního obchodu – Impra, který se zabýval dovozem a vývozem kancelářských potřeb (zejména kopírek a techniky). V 80. letech nebyl členem KSČ, nebyl politicky exponovaný, ale díky práci v PZO měl přístup k devizám a zahraničním kontaktům – to byla tehdy velmi výhodná pozice.

V roce 1991 založil PPF – První privatizační fond, aby se mohl účastnit kuponové privatizace. Na rozdíl od běžných občanů, kteří si kupónové knížky nechávali doma, PPF nabízela lidem, že jim je „spravuje“ – tedy že za jejich body nakoupí akcie podniků. V té době nebyl v Česku nastaven jasný dohled nad tím, jak fondy s majetkem nakládají, což umožnilo rychlý růst, ale i vznik nejasných situací.

Na počátku stál Kellner společně s Milanem Maděryčem, Štěpánem Popovičem a Miroslavem Vinklerem. Na rozjezd fond potřeboval hotovost. První peníze získalo PPF od Sklo Unionu Teplice a jeho tehdejšího ředitele Štěpána Popoviče, který se stal spoluzakladatelem PPF. Sklo Union půjčil začínající skupině asi 40 milionů korun, což byly v roce 1991 značné prostředky. Tyto peníze posloužily k provozu fondu, marketingu a hlavně ke skupování investičních bodů (kupónů) od drobných držitelů, kteří o investování sami nestáli. Miroslav Vinkler byl původně klíčovým spolupracovníkem. Vinklerova role však postupně slábla – v roce 1994 byl z orgánů společnosti vymazán bez jasného vysvětlení. Později se dostal do potíží se zákonem, byl obviněn z podvodů a krácení daní a v roce 2013 se na něj vztahovala amnestie prezidenta Václava Klause. Tento moment bývá označován za jedinou výraznější skvrnu na jinak pečlivě řízeném byznysovém vzestupu Petra Kellnera.

PPF tak postupně nashromáždila miliony investičních bodů a za ně v rámci první a druhé vlny kuponové privatizace nakoupila akcie více než 200 českých podniků. Mezi nimi byly firmy z různých odvětví – například Škoda Plzeň, Tatra Kopřivnice, Tesla, Zetor, Chemopetrol, Setuza, Žďas či Kablo Kladno. Většina z těchto podílů byla později prodána se ziskem, nebo sloužila jako základ pro další investice. 

Zlom nastal v polovině 90. let, kdy PPF získala kontrolu nad Českou pojišťovnou, tehdy největší pojišťovnou v zemi, kterou vlastnil stát (přes Fond národního majetku) a pět státních bank. V polovině 90. let se české banky potýkaly s dluhy (po letech nekontrolovaného půjčování) a potřebovaly hotovost. Skupina PPF Petra Kellnera jim nabídla peníze výměnou za podíly v České pojišťovně. Od roku 1996 tak PPF držela pětinu akcií, za které zaplatila zhruba 2 miliardy Kč. Aktiva této instituce se přitom pohybovala okolo 60 miliard korun, ale měla poměrně nízký základní kapitál, který PPF postupně ovládla. I díky politické podpoře z éry Václava Klause získala postupně kontrolu i nad zbytkem. Klíčový obchod přišel v roce 2000, kdy Kellner převzal bezmála další pětinový podíl od IPB, formálně za 1,6 miliardy Kč – peníze však banka nikdy nedostala kvůli započtené smluvní pokutě. O rok později PPF odkoupila i zbývající akcie od státu a Komerční banky. S PPF tedy využil politicky a finančně oslabené prostředí 90. let, kdy stát a banky potřebovaly rychlé řešení a stal se novým soukromým pánem nad původně státním majetkem, a to díky dobře načasovaným krokům s kapitálem – ne díky vysoké kupní ceně. Česká pojišťovna se stala zlatým základem Kellnerova impéria.

Do roku 2025 se ze skupiny PPF stal globální hráč se stovkami miliard korun v aktivech. Vlastnila či vlastnila značky jako Home Credit, Air Bank, O2 Czech Republic, CETIN nebo mediální podniky. Po Kellnerově tragické smrti v roce 2021 převzala řízení skupiny jeho rodina. PPF dnes pokračuje v rozsáhlých investicích v Evropě i Asii a zůstává symbolem proměny českého kapitalismu po roce 1989 – od kupónové privatizace až po mezinárodní finanční impérium.