Vila Tetka
Vila byla postavena přibližně v roce 1907. Z uvedeného roku se dochovaly stavební plány, pod nimiž je jako stavitel podepsán mistr zednický, známý stavitel řady všenorských vil, Karel Mrákota. Kdo si dům nechal postavit, se zatím nepodařilo dohledat. Před rodinou Bubníkových jej vlastnila rodina Nechvílova a doktor Novotný, existují však indicie, že ani oni nebyli původními stavebníky a dům již koupili jako hotový.
Po architektonické stránce představuje vila velmi hodnotný příklad historizujícího vilového domu z počátku 20. století, v němž se prolínají prvky švýcarského a hrázděného stylu. Charakteristické jsou zejména výrazné štíty s dekorativním dřevěným bedněním, asymetrická kompozice stavby, prosklená veranda a zasazení domu do rozlehlé zahrady. Podobné vily vznikaly ve Všenorech v době rozvoje místní vilové čtvrti a byly určeny především pro letní pobyty pražských rodin. Také tento dům byl od počátku koncipován jako letní sídlo. Původně měl jednoduchá okna, vlastní studnu a chyběl v něm domovní vodovod. V každé místnosti se nacházel stolek s umyvadlem a lavorem, později nahrazený umyvadlem napojeným na vodovod a odpad. Dům tak byl dobře připraven i pro pobyt většího počtu hostů, kteří přijížděli do Všenor za čistým vzduchem a okolní přírodou.
Každou místnost vytápěla litinová kamna značky Musgraves, zatímco v kuchyni stála velká kachlová kamna. Podle rodinného vyprávění tvořila tato vila spolu se sousedními domy čp. 131–133 trojici podobných staveb nesoucích názvy Tetka, Kazi a Libuše. U této vily se dochovala historická fotografie, viz galerie, na níž je na fasádě patrný nápis „Tetka“. Není známo, kdy původní nápis z fasády zmizel. Vila měla být z celé trojice postavena jako první. Jeden ze sousedních domů byl později výrazně přestavěn.
Od roku 1939 je vila spojena s rodinou Bubníkových. Dům tehdy zakoupili tři sourozenci z početné rodiny. Jedním z nich byl Josef Celerin, člen opery Národního divadla. Protože se mu dařilo v umělecké kariéře, nechal se později ostatními sourozenci vyplatit, ale do Všenor velmi rád i nadále pravidelně jezdil s rodinou na návštěvy. V rodinných vzpomínkách se dochovala příhoda, kdy v jídelně stál klavír, na který hrál jeho bratr Antonín Celerin, advokát. Josef při jedné návštěvě zazpíval árii knížete Gremina z opery Evžen Oněgin „Láska klíčí v každém věku“. Přestože jde o klidnou árii, podle pamětníků ji dokázal zazpívat tak mohutně, že se třásla okna celého domu. Na pozemku se nachází také rodinná hrobka, kde má Josef Celerin pamětní desku.
K vile původně patřila i sousední zahrada na levé straně. Ta byla později oddělena a dcera Josefa Celerina mladšího si zde nechala postavit dům čp. 509. Na historii rodiny vzpomíná také vnučka Renata Pavlíková, která o ní psala ve všenorském zpravodaji.
Po roce 1948 hrozilo, že do podobně velkých rodinných domů budou rozhodnutím národního výboru nastěhováni cizí nájemníci. Bubníkovi však byli početná rodina a ve vile tehdy žilo přibližně devět jejích členů. Přesto byl zabrán nejnižší polosuterénní byt. V takzvaném vojenském bytě následně bydlelo několik rodin vojáků, kteří nebyli zařazeni do socialistické armády a museli opustit Prahu. Postupně zde žily rodiny Svobodových, Dolinových a nakonec Růžičkových, kteří zde zůstali až do 80. let 20. století. Antonín Celerin se zabráním bytu nesouhlasil. Nájemníci sice platili měsíční nájemné 50 Kčs, on však tyto peníze pravidelně zasílal složenkou zpět místnímu národnímu výboru. Podle rodinného vyprávění si úředníci dlouho nevěděli rady, jak takto vracené nájemné správně zaúčtovat.
