Vila Edmunda Teyrovského

Příběh této unikátní kruhové vily začal na počátku 20. let 20. století, kdy si část místní vily Libuše v ulici Květoslava Mašity čp. 250 pronajal úspěšný chemický inženýr Edmund Teyrovský, majitel vinohradské továrny na čištění a barvení oděvů a textilu. Rodina Teyrovských patřila ke starým českým rodům. Její jméno se odvozuje od hradu Týřov v křivoklátských lesích, který jejich předkové získali od krále Jiřího z Poděbrad. Hrad sice později prodali, rodové jméno i značné jmění jim však zůstaly. Edmund Teyrovský hledal zdravější prostředí pro svou rodinu. Jeho syn Edmund Ivan Teyrovský později vzpomínal: „Když jsem se v roce 1921 narodil na Vinohradech, tehdejší lékař řekl otci: ‚Když tady v tom kouři budete bydlet, tak toto dítě vám brzy umře.‘ (...) Hodně Pražáků tehdy stavělo vily ve Všenorech, Horních Mokropsích a Řevnicích.“

Teyrovským se ve Všenorech natolik zalíbilo, že si zde v roce 1924 nechali podle návrhu architekta Aloise Dlabače postavit neobyčejnou válcovou vilu s kopulí, osmibokou věží s bání a takzvaným Slunečním pavilonem. Vstup Edmunda Teyrovského a jeho „dvorního“ architekta Aloise Dlabače do charakteru zdejší krajiny byl i v českém měřítku naprosto jedinečný. Na strmém svahu pod vilou vznikl čtyřhektarový park – voluptuár neboli „zahrada rozkoší“ – doplněný altány, sochami, cizokrajnými dřevinami a řadou drobných staveb. Součástí areálu se stal také osmiboký gloriet z roku 1926 s nápisy „Lásku jenom láska ocení“, „Nám dobře, nikomu zle“ a „Samotnému i v ráji smutno“ na křižovatce ulic Na Kobylce a Karla Majera.

Nejpozoruhodnější částí areálu bylo monumentální schodiště s balustrádami, betonovými sochami, kruhovou vodní nádrží a tunelem pod silnicí. Jeho vznik souvisel s nečekanou událostí. Při přípravě další části vily nechali Teyrovští na sousední pozemek navážet zeminu. Po vydatných deštích se však utrhla téměř polovina silnice pod vilou a masa hlíny se sesunula dolů. Stavět v písčitém podloží nebylo jednoduché a místní právem zajímalo, kdo za sesuv nese odpovědnost. Edmund Ivan Teyrovský na tuto událost vzpomínal: „Architekt Dlabač řekl: ‚Co byste se s místními hádal, kupte to a postavíme opěrnou zeď a monumentální schodiště.‘“

Výsledkem se stalo jedinečné architektonické dílo, které bychom čekali spíše u barokního zámku nebo honosného italského panství než ve vilové čtvrti u Prahy. Edmund Teyrovský, velký český vlastenec, park ozdobil sochami významných osobností českých dějin. Návštěvníci zde mohli obdivovat jezdeckou sochu Jana Žižky, sochy sv. Václava, Mistra Jana Husa a Jana Amose Komenského od významného sochaře Čeňka Vosmíka. Po smrti Aloise Dlabače v roce 1930 nechal Edmund Teyrovský do nosné zdi nad jezdeckou sochou Jana Žižky umístit bronzovou pamětní desku s architektovou podobiznou. Dodnes se zde dochoval také nápis: „Dej, Bože, všem, kdož mne znají, stokrát víc, než mi přejí.“

Park byl skutečně velkoryse pojatý. Jak ukazují dobové letecké snímky z období druhé světové války (viz galerie), zabíral rozsáhlé území mezi dnešními ulicemi U Silnice, Václava Křena a Lipová. Součástí areálu byl také dům zahradníka se skleníkem v čp. 130, odkud byla zajišťována údržba celého parku. Zajímavostí je, že i v roce 2026 lze na jeho fasádě spatřit nápis: „Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.“

Takto velkoryse pojatý areál nevznikl pouze pro soukromé potřeby rodiny. Edmund Teyrovský se aktivně zapojoval do života obce a ve svém parku i vile pořádal společenské a kulturní akce. Významnou roli hrála také jeho manželka Milada, dcera řídícího učitele z pelhřimovského gymnázia. Společně vychovali dva syny – Jiřího a Edmunda Ivana Teyrovského.

Syn Jiří později žil nedaleko pod kopcem v takzvané České chalupě. Přestože její název odkazuje k české tradici, architekturou se výrazně inspirovala švýcarskými horskými chalupami, které byly ve Všenorech na přelomu 19. a 20. století velmi oblíbené.

Po nástupu komunistického režimu byl majetek rodině zabaven a Edmund Teyrovský emigroval. Původní park byl postupně rozparcelován, část staveb zanikla a celý areál během desetiletí zpustl. Schodiště, sochy, balustrády i ozdobné vázy pohltil mech, náletová zeleň a husté křoviny. Někdejší „zahrada rozkoší“ tak začala připomínat tajemnou a zarostlou Zahradu z knihy Jiřího Trnky.

Od roku 2021 se skupina dobrovolníků ze spolku Na jedné vlně spolu s potomky rodiny Teyrovských, kteří vlastní už jen zlomek původní plochy parku, snaží zachránit alespoň část tohoto výjimečného díla. Podílejí se na citlivé údržbě areálu a upozorňují na jeho historickou hodnotu. Jak říká Martin Lánský: „Ten park to má za pět minut dvanáct. Když se sem nenapře energie a peníze, tak definitivně zchátrá.“ Obec mezitím z vlastní iniciativy nechala s restaurátorem Kubou Tlučhořem provést první záchranný zásah na jezdecké soše Jana Žižky, schodišti a vyhlídkové plošině. Obnova takto cenného historického parku je však dlouhodobý proces, který vyžaduje odborný přístup – neuvážené čištění historických povrchů nebo odstraňování porostů může některé památkové hodnoty nenávratně poškodit. Pokud se navíc vlastníci jednotlivých částí parku nedohodnou na společném postupu, bude jeho degradace pokračovat.