Vila Marie
Vila Marie se nachází v horní části údolí všenorského potoka, ve kterém probíhala prvotní fáze výstavby villegiatury. Vila s dřívějším číslem 73, později s číslem popisným 291, byla postavena za skalním výběžkem proti vile Boženka, v místě, kde se údolí začíná opět rozšiřovat. Objekt vily je postaven na rovné zahradě nad potokem pod příkrým svahem. Celá stavba sestává ze dvou křídel s novorenesančními volutovými štíty, která jsou spojena středním traktem s lodžií. Na jižním rohu vily jsou sluneční hodiny, na severní straně je v erbu písmeno S, symbolizující rodinu Skopcových. Horní část severního křídla je zdobena sgrafity.
Jedná se o příklad kvalitní architektury ve stylu "české renesance". Ta se vyznačovala zejména tvarem štítů a sgrafitovou výzdobou fasád. Nejvýznamnější stavbou tohoto stylu, která byla zřejmě inspirací i pro vilu Marie, je budova povodně určená pro Staroměstskou vodárnu u Karlova mostu, v ní se dnes nachází muzeum Bedřicha Smetany.
Pozemky patřící k vile zahrnují velkou zahradu před samotnou stavbou a celou zalesněnou stráň nad ní. Objekt je oddělen jak od silnice, tak i od sousedních budov. Ve stráni vysoko nad vilou byla ještě před její stavbou vybudována novogotická kaplička Panny Marie. Exteriér vily posobí impozantně, v kontrastu se střídmým interiérem. Uvnitř se nachází šest samostatných bytů přístupných venkovním schodištěm využívajícím prudký svah za domem.
Vila byla postavena v roce 1900 podle návrhu architekta Bohumíra Štěrby, stavbu prováděl pravděpodobně místní stavitel Jan Toma. Projekt financoval Josef Skopec, ředitel pražské městské spořitelny, a rodina jeho manželky Marie, rozené Valentové, podle které vila dostala své jméno. Skopec se zasloužil o kultivaci pozemku, ale samotné vily se nedožil, zemřel v roce 1896. Byty byly hned po stavbě pronajímány pro letní pobyty.
Po dobu první republiky až do roku 1951 byla budova v majetku Leopolda Šmilauera a jeho manželky Ludmily, rozené Skopcové. Vlastnictví vily se dále dědilo v rámci rodiny.
Po roce 1948 byly čtyři z nich přiděleny dekretem MNV místním občanům. Vila ale zůstala v majetku rodiny Šmilauerových, která v létě obývala zbývající prostory. Během tohoto období se stav budovy výrazně zhoršil. Po roce 1989 ji ale spolumajitelé postupně renovovali. V rámci modernizace se do domu zaváděl vodovod, kanalizace, likvidovala se žumpa, opravovala se elektroinstalace a fasády.
V roce 2025 je vila jedna z posledních všenorských vil, které stále zůstávají majetkem potomků povodních majitelů. V tomto má čtyři spolumajitele. Vila je využívána jako bytový dům trvale obydlený z části nájemníky a z části majiteli.
