Chata Milešovka

V 19. století začalo Milešovku navštěvovat mnoho hostů z nedalekých lázní Teplice. Cesta na vrchol byla ale velmi obtížná. Historickou perličkou je, že obyvatelé místních osad si přivydělávali tím, že hosty na vrchol Milešovky vynášeli. Nosič měl na zádech sedačku s opěradlem, na kterou si zákazník sedl, chytil se nosiče a byl vynesen. Služba stála 3 krejcary.

Roku 1820 na vrcholu Milešovky zřídil Antonín Veber, hostinský z Milešova a Velemína, první provizorní hostinec. Aby mohli hosté pozorovat z vrcholu Milešovky východ slunce, postavil o pět let později několik přístřešků pro nouzové přenocování.

Časem hospodu rozšířil na dvě jídelny a také dal zbudovat čtyřmetrovou dřevěnou rozhlednu. V roce 1905 hospoda vyhořela. Šlechtický rod Ledeberů, kterým vrchol patřil, ještě téhož roku postavila náhradu. Na popud německého Horského spolku pro severozápadní Čechy, zde došlo také na zřízení meteorologické stanice. Poblíž byla také zbudována 19 m vysoká kamenná rozhledna v romantickém slohu.

V roce 1938 si chatu pronajal Klub československých turistů. Chata měla 8 pokojů a byla vybavena elektrickým osvětlením. Pouhé čtyři měsíce poté ale o chatu přišel. Za války byla využívána německou armádou. Po roce 1945 ji znovu přebírá KČT, objekt upravuje a do roku 1948 provozuje, poté ji získala armáda, která po několika desetiletích v roce 2011 souhlasila, že ji pronajme obci Velemín.

V roce 2014 ale obec končí s provozem, skončila se ztrátou 240 tisíc korun. Velmi nákladný je například dovoz pitné i užitkové vody prostřednictvím nákladní lanovky, která je ve vlastnictví Ústavu fyziky atmosféry AV ČR. Za dovoz 200 litrů vody je například účtováno 150 korun bez DPH. Nákladnost provozu nakonec odradila také většinu ze čtrnácti původních zájemců. Někteří třeba nevěděli, že na vrchol nevede silnice, nebo že vytápění je tam možné jen elektřinou. Zplodiny z tuhých paliv by totiž ovlivňovaly měřicí přístroje sousední observatoře.

V roce 2016 ji otevírá nový provozovatel, ale na konci roku končí, nesouhlasí s EET. Hned v dalším roce je ale restaurace znovu otevřena pod jiným provozovatelem, panem Marčík, rodákem z Olomouce, který pracuje v Praze jako úředník.