Luční bouda

2012

Pivovar na Luční boudě byl otevřen v roce 2012 a je nejvýše položeným středoevropským pivovarem. Varna pivovaru je umístěna v prostoru bývalé vinárny, která je vyzdobena historickou freskou z roku 1940, která skvěle podtrhuje krásu měděných varen. A proč se majitelé Luční boudy rozhodli nazvat pivo PAROHÁČ? V okolí Luční boudy se pohybuje stádo asi sto padesáti kusů jelení zvěře. Ty lze večer nebo časně ráno pozorovat z terasy Luční boudy, jak přechází na Studniční horu.

2008

V sobotu 29. března 2008 zde Divadlo Járy Cimrmana provedlo divadelní hru Dobytí severního pólu. V březnu 2008 byl zprovozněn on-line webový přenos z kamery na Luční boudě. V květnu 2008 Ministerstvo životního prostředí ČR oznámilo, že posuzuje nabídku vlastníka na prodej Luční boudy do státního vlastnictví. Ministerstvo zvažuje, že by ji přebudovalo na středisko ekologické výchovy. Správa KRNAP má do konce června 2008 zpracovat podrobnou studii tohoto záměru a ministerstvo se hodlá rozhodnout zhruba do konce roku 2008. [1]

2005

Majitel pořádá na chatě klubové koncerty a jiné kulturní akce. Byl opakovaně pokutován za porušení podmínek přepravy návštěvníků. Koncem roku 2005 po koncertě skupiny Mig 21 26. listopadu 2005, který navštívilo asi 150 lidí, a Borůvkovém country bálu bylo zjištěno poškození kleče a tundrových trávníků od pásů rolby při necitlivém frézování, za což Správa KRNAP udělila pokutu 250 000 Kč a ministerstvo životního prostředí ji v odvolacím řízení potvrdilo. (Kosodřevina byla v Krkonoších uměle vysázená po velkých povodních na přelomu 19. a 20. století.) [1]

2004

Za 10,5 milionů Kč boudu koupila společnost AEZZ z Prahy, která ji opravila a 19. června 2004 její hlavní část zprovoznila. [1] Za společností AEZZ stojí Klára Sovová a Stanislav Beneš, také majitelé Labské boudy a pivovaru Paroháč, který byl založen na Luční boudě. Majitelé potřebovali 160 plně naložených tatrovek, aby se zbavili nahromaděného nepořádku. Klára Sovová by chtěla vrátit boudě stylovost, proto odkupovala původní vybavení po antikvariátech a chatách. [3]

2003

V roce 2003 byl vyhlášen konkurs na tehdejšího majitele Luční boudy, firmu CDH Leas. Správce konkursní podstaty Petr Tandler stanovil minimální cenu 5 milionů Kč. Správa KRNAP sice měla o koupi zájem, ale vzhledem k nutnosti objekt za desítky milionů zrekonstruovat, nedokázala nabídnout ani tuto minimální částku. [1]

11/2002

Od listopadu 2002 byla chata uzavřena, čímž i horská služba přišla o své jediné stálé zimní hřebenové stanoviště. [1]

2002

V říjnu 2002 byla bouda nabízena v rámci konkursního řízení k prodeji za 12 milionů Kč (s očištěním od závazků), přičemž bylo známo, že výjimka pro vypouštění nedostatečně vyčištěných odpadních vod, platná do konce roku 2002, nebude prodloužena. Obec Pec pod Sněžkou měla sice na čističku přislíbenou státní dotaci, ale nepodařilo se převést na obec část objektu, kde měla být čistička umístěna. Chata byla zamořena plísněmi, kvůli nimž byla z objektu odstraněna expozice ze sbírek geologa, polárníka a horolezce Josefa Sekyry. Psalo se o možném zániku boudy. [1]

1993

V roce 1993 chatu odkoupila od Klubu českých turistů firma CDH Chrastava a následně ji včetně pozemku za necelých 48 milionů korun zastavila Investiční a poštovní bance. [1]

1990

Po roce 1990 připadla Klubu českých turistů. [1]

1945

Několik dnů po konci války boudu obsadili ozbrojenci z Národní gardy a jednotka československé armády. Ještě předtím tudy prchali a často tu nocovali němečtí vojáci, dezertéři, kteří se snažili vrátit do svých domovů ve Slezsku, nebo pokračovali směrem na Liberec v touze dostat se do amerického zajetí. Po válce chatu využívala československá armáda. Později chatu převzal Československý svaz tělesné výchovy. [2]

1941

Roku 1941 byla obnova Luční boudy u konce. Za války pracovali na boudě angličtí, francouzští a ruští zajatci, zřízen tu byl zajatecký tábor. Probíhal tu také výcvik Hitlerovy mládeže a spojařek. [2]

1938

V noci z 1. na 2. října roku 1938 Luční bouda lehla popelem. Více o tom píše Miloslav Bartoš ve své knize. Bouda byla vyplundrována, vykradena a zbylo z ní po požáru jen několik holých zdí. Hned v říjnu 1938 ale započala její obnova. Postavena však byla jen menší část z plánovaného rozsahu, menší než předválečná chata. [1]

1935

Od roku 1935 do konce války vedl boudu Hans Fuchs, syn Anny rozené Bönschové, čtvrtého dítěte Vinzenze. Emil se prozíravě odstěhoval do severního Štýrska. [2]

1927

Roku 1927 rozdělil osmdesátiletý Vinzenz svůj dvoutřetinový podíl (jedna třetina stále patřila bratru Wilhelmovi od koupě od Häringa) mezi svých jedenáct žijících dětí. Jak se za Bönschů na Luční boudě hospodařilo? 15 kusů dobytka zůstávalo na boudě přes zimu, v létě se jeho počet zdvojnásoboval. 200 litrů mléka pro provoz boudy nestačilo, a tak se nosilo z Modrého dolu (Studničné Boudy) a Rennerových Bud. Personál čítal přes šedesát osob. V sezóně se denně připravovalo 700–800 teplých jídel, zhruba stejný počet studených jídel počet vydaných chodů zdvojnásoboval. [2]

1905

Roku 1905 prodal Johann svůj podíl staršímu bratru Vinzenzovi, který v roce 1906 předal vedení boudy svému synu Emilovi, jemuž po 1. světové válce pomáhali s provozem jeho bratři Eugen a Robert. [2]

1901

Berthold Lessentina ve své knize Riesengebirge im Winter, která vyšla ve slezské Vratislavi roku 1901, popisuje Luční boudu takto: prostřednictvím „Luční bouda, která byla v minulé zimě hojně vyhledávána přáteli lyžařského sportu k delším pobytům a která se zimnímu provozu stále více přizpůsobuje, bude v následující zimě ještě více zohledňovat radosti zimního sportu i díky nově zřízeným vytápěným pokojům…Právě okolí Luční boudy jest možno označiti za opravdovou „vysokou školu“ zimního sportu, jmenovitě lyžaření...Luční bouda jest nejstarší boudou celých Krkonoš. [2]

1886

Höring boudu prodal podnikavé rodině Bönschů za 7500 rakouských zlatých roku 1886. Kupci byli tři: otec Ignaz Bönsch a jeho dva nejstarší synové Vincenz a Wilhelm. Otcův podíl získal již o dva roky později jeho další syn Johann. Ten také na boudě dále hospodařil až do roku 1905. Ještě před ním se krátký čas staral o boudu starší bratr Wilhelm s manželkou. Zimním strážcem boudy byl v té době Johann Fischer, s rodinou spřízněný díky ženě Martě, dceři Vinzenze Bönsche (viz kapitola o Liščí boudě). [2]

1876

Od Johanna Hollmanna Luční boudu získal roku 1876 Christoph Häring ze Svatého Petra. [2]

1853

Příjmení majitele se změnilo s kupní smlouvou z roku 1853. Boudu od Jakoba Rennera koupil jeho zeť Wenzel Hollmann, manžel jeho dcery Moniky. (Jakob Renner později, 11. dubna 1868, ve věku jedenasedmdesáti let zahynul v náhlé sněhové vánici na místě, kde dnes míjíme Rennerův kříž.) Po W. Hollmanovi jako majitel následoval jeho syn Johann Hollmann. [2]

1772

Po Bradlerovi hospodařili na Luční boudě Rennerové, a to téměř celé století (1772–1853). [2]

1730

Erben tu hospodařil do roku 1730, pak Morzinové celé hospodářství znovu prodali Hansi Bradlerovi za 110 zlatých (50 zlatých hotově, pak 4 zlaté ročně až do splacení závazku). I Bradler měl platit šest zlatých ročně za pozemek. V té době již bouda bezpochyby sloužila i jako útulek pro cestující přes hory, stejně jako její velká konkurentka Hamplova bouda na nedalekém svahu nad Malym Stawem. Podle smlouvy byl totiž nový budař zavázán k co nejlepšímu čepování piva a k zákazu odebírat cizí pálenku, zejména tu slezskou. [2]

1720

Poprvé se Luční bouda na mapě objevuje až roku 1720, kam ji zakreslil kartograf Johann Christoph Müller. [2]

1707

Prvním známým a doloženým hospodářem na Luční boudě byl Christoph Erben. Víme to z kupní smlouvy, kterou s ním roku 1707 uzavřela vrchlabská hrabata Morzinové. Podle smlouvy mu za 30 kop rýnských prodali boudu se všemi loukami, pastvinami, právy i oprávněními vyjma práva loveckého. Erben pocházel z místa, kde se dnes nachází Hořejší Vrchlabí. Měl ročně platit šest rýnských jako úrok z pozemku a obvyklý plat za pastvu. Vrchnost se zavázala k poskytnutí dopravy (za úplatu) v případě, že bude Erben chtít boudu přestavět. [2]

1668

Existenci Luční boudy ale nepotvrzuje Globicova mapa vycházející z Globicova měření v září 1668 v rámci výpravy hraniční komise do Krkonoš. [2]

1623

V roce 1869 objevili při přestavbě mlýnice boudy kámen s letopočtem 1623 (nebo 1625), tedy rokem, který můžeme považovat za začátek nepřetržitého osídlení Luční boudy. Podle svědectví Bertholda Lessenthina se kámen ještě roku 1900 nalézal na severní straně verandy. Zdá se ale, že pravdivá by mohla být domněnka Miloslava Bartoše, autora monografie Příběh Luční boudy, kdy rok 1623 nebo 1625 by mohl být rokem přestavby původní jednoduché dřevěné boudy v důkladnější kamenné stavení nebo stavení s kamennou podezdívkou. [2]

K domu nění k dispozici žádná literatura.

25. 7. 2017

Tam, kde sténají Paroháči. Pivovar se Sněžkou v zádech - Krkonošský deník [3]

Dům nemá k dispozici žádné externí galerie.

Dům nemá k dispozici žádné Facebook odkazy.

cs.wikipedia.org

cs.wikipedia.org [1]

webserv.krnap.cz

webserv.krnap.cz [2]

archakrkonos.cz

Historie návštěv domů je k dispozici v prémiové verzi.