Langerova vila
Julius Langer ve městě vlastnil menší dům. Následně přemluvil místního váženého, zámožného statkáře Tempese, aby se společně vrhli do velkého podnikání. Tempes patřil ke klasickým venkovským poctivcům, kteří nejlépe rozuměli půdě, dobytku a gruntu. Kromě zemědělství též velice úspěšně obchodoval se dřevem. Tempes svěřil Langerovi vedení veškerého účetnictví a správu financí.
Avšak ze společníka se vyklubal vykuk, který “odklonil” firemní finance, z firmy “vyvedl” značné množství peněz na svá konta a machinace pak svedl na vrub Tempese, který zbankrotoval a přišel o vše. Kauza se dostala k soudu. Když Ignatz Tempes 3. listopadu 1886 umíral na zápal plic, soudní proces ještě nebyl u konce. Na smrtelné posteli Tempes řekl, že tento podvod Langerům žádné štěstí nepřinese.
Dvouletá pře skončila mimosoudním vyrovnáním, při němž vdova po Ignatzi Tempesovi byla Langerem vyplacena a koupila si malý statek v nedalekém Koclířově. Julius Langer vedl nadále obchod s dřevem sám a za svůj podvod se nikterak nestyděl. Tempesův statek zbořil a na jeho místě postavil v roce 1890 tuto honosnou vilu v historizujícím stylu, kterou navrhl brněnský architekt Germano Wanderley. Slova Tempese ale došla naplnění. Julius Langer zemřel v roce 1901 ve Vídni, kde zemřela v roce 1906 i jeho žena Marie. Vnučka Irena zemřela u Drážďan v roce 1911. Vnuk Erich v roce 1914 jako voják 1. sv. války na následky zranění do hlavy. Syn Juliuse, Robert, tak ještě za života přišel o svoje děti. Po městě se šuškalo, že Langrova rodina je prokletá. Robert poté ještě většinu majetku prohýřil a prohrál. Krátce nato zemřel náhlou smrtí v Praze roku 1931. Irene, vdova po Robertu Langerovi, žila ve Svitavách, ale ne ve vile, nýbrž v pronajatém bytě. Zemřela 12. ledna 1940. Všichni z rodiny Langerů jsou pohřbeni v rodinné hrobce na místním hřbitově.
V roce 1933 vilu získala svitavská spořitelna a pronajala ji městu. Roku 1942 se Svitavy rozhodly vilu zakoupit. Mezi lety 2018 - 2022 prošla vila kompletní rekonstrukcí a nadále slouží městu. Rozlehlá budova se může pyšnit na svou dobu řadou technických vymožeností. Patří k nim i dřevěné žlaby na půdě, které slouží ke svodu dešťové vody vnitřkem budovy tak, aby trubky nenarušovaly venkovní ráz budovy. Pro služebnictvo byla určena podzemní chodba, která spojovala vilu s konírnou.
