Hübnerova bouda
Ke vzniku boudy se váže romantická, ovšem ničím nepodložená pověst. V maloúpské kronice se píše, že nějaký hrabě jménem Hübner měl okouzlit dceru uhlíře, která založila po něm pojmenovanou boudu. Na jiném místě kroniky čteme, že prý nějaký Hans Hübner měl roku 1682 koupit od jistého Hanse Schröfela jeho „obsazenou luční boudu i s příslušným pozemkem“. Stejná informace je snad doložitelná i katastrálním zápisem.
Roku 1815 se novým majitelem boudy stal Stefan Hübner (zemřel roku 1863), „vynálezce“ turistických jízd na rohačkách. Hübnerova bouda byla považována za jednu z nejelegantnějších bud celých Krkonoš, za opravdovou perlu, skutečný hotel. Bouda se před ním jmenovala „Weinhaus in der Grenzbauden (Vinárna na Pomezních Boudách)“. Maďarské víno, které se servírovalo v karafách, bylo velmi oblíbené, zejména červené. Věhlas boudy do ní přivedl například korunního prince Fridricha III. Pruského (pozdějšího německého císaře) i jeho výsost krále Johanna von Sachsen, saského krále.
Bouda se zapsala do historie dnes už zaniklého sportu či zábavy, totiž turistických jízd na rohačkách. Rohaté saně neboli rohačky s sebou do Krkonoš již někdy na přelomu 16. a 17. století přinesli dřevorubci z tyrolských a štýrských Alp. Sloužily jim jako transportní prostředek pro svážení dřeva, sena a ostatních životních potřeb. Vůbec první zaznamenaná jízda z Pomezních Bud do dnes polských Kowar je datována 5. únorem 1817.
Éra Hübnerů skončila roku 1882. Tehdy boudu získal Wenzel Adolf ze Špindlerova Mlýna. Roku 1932 se Wenzel Adolf rozhodl boudu zbourat a na jejím místě postavit velký a moderní hotel. Velkolepou a obrovskou stavbu se bohužel vzhledem k hospodářské krizi ve 30. letech a finanční nouzi, do které rodina Adolfova upadla, nepodařilo zcela dokončit.
Druhá světová válka boudě také neprospěla, vnitřní zařízení bylo odstraněno, odvezli ho příslušníci německé armády, kteří zde měli za okupace lazaret. V poválečných letech měly budovu ve správě ministerstvo vnitřního obchodu, národní podnik Tiba (Dvůr Králové nad Labem), Ústřední rada odborů nebo Státní ústav pro tělesnou výchovu a sport. Za jeho „panování“ byla odstraněna střecha a dveře a okna se zabednily.
Na jaře roku 1956 se objevila u boudy stavební vojenská četa s několika auty a pojízdným jeřábem a začala budovu rozebírat a demolovat. Zůstaly po ní jen holé zdi. Získaný stavební materiál – dříví, trámy, traverzy, betonové překlady apod. odvezli vojáci neznámo kam. I když okamžitě zasáhl Místní národní výbor, bylo jim řečeno, že materiál se odváží na jinou vojenskou stavbu k Hradci Králové, demoliční výměr že mají a objekty jsou v jejich správě, takže si s nimi mohou dělat, co uznají za vhodné. Objekt poté zcela zanikl.
