Obří bouda

Obří boudu postavil podnikavý kupec Stefan Mitlöhner z Velké Úpy nákladem 1600 tolarů, který 23. dubna 1847 získal od hraběte Aichelburga svolení k „výstavbě takzvané letní boudy z dřevěných přepážek k držení dobytka a taktéž v letním čase k poskytnutí toho nejlepšího poutníkům na cestu, jakož i příbytku a ochrany proti živlům, a dále mléka, smetany, másla a sýra“.

Majitel Obří boudy se ve druhé polovině 19. století několikrát změnil. Příliv návštěvníků zesílil od chvíle, kdy roku 1883 dokončili cestu Obřím dolem. Bouda byla rozšířena tak, že patřila mezi největší v Krkonoších – 35 pokojů poskytovalo možnost noclehu stovce hostů.

Správcem boudy byl například až do 1. 4. 1900 Stefan Dix, který zahynul v lavině. Jeho křížek najdeme na modře značené cestě z Obřího dolu k bývalé Obří boudě kousek nad bývalou vodárnou.

Pak tu v zimě hospodařil Johann Mitlöhner, jehož rodiče, ženu i dvě děti pohřbila 29. července 1897 ohromná zemní lavina, která sjela z jihovýchodního úbočí Růžové hory přímo na jejich dům v Obřím dole. Stalo se to v den, kdy Mitlöhner nebyl doma a shodou okolností se nacházel právě v Obří boudě.

Na jaře a v létě roku 1907 podnikl Karel May s manželkou lázeňskou a odpočinkovou cestu do Slezska. 4. července 1907 manželé přenocovali v Obří boudě. Dojmy z cesty May zpracoval v jedné ze svých knih (Abdahn Effendi, zápisky z cest, vyšla roku 1908, česky Abdán Effendi, 1995).

Po první světové válce na německé straně těsně za hranicí vyrostla Obří boudě moderní konkurence v podobě Slezského domu. Po druhé světové válce byla bouda znárodněna a dostala se do rukou Krkonošských hotelů. Částečně se přestavěla a sloužila dále turistickému ruchu.

V roce 1955 byla nákladem polské strany zřízena přípojka z vodovodu Obří boudy ke Slezské boudě. Pro boudu bylo ovšem hospodaření Krkonošských hotelů její závěrečnou životní fází. Střídání nekvalifikovaných zaměstnanců i správců, kteří sem na odlehlé místo přicházeli často „za trest“, a extrémní povětrnostní podmínky postupně boudu devastovaly. Roku 1970 byla bouda z hygienických důvodů zcela uzavřena pro veřejnost. Roku 1982 byla bouda stržena, ale trvalo ještě dalších dvacet let, než z místa zmizely její poslední zbytky.