Rodina Ginzkey

Vlastník

Profilové foto: Willy Ginzkey, jeho otec, Ignaz Ginskey, zakladatel kobercového imperia

1819 - Tradici výroby koberců založil Ignaz G. st. (* 25. 6. 1819 Vratislavice nad Nisou, Liberec, † 3. 5. 1876 Vratislavice nad Nisou). Pocházel z tehdejšího Maffersdorfu z německé rodiny zahradníka a tkalce Ignaze G. a Heleny, roz. Kretschmerové. Chodil jen do farní školy, rok pobýval ve vnitrozemí, aby se naučil česky. Poté se zapojil do otcova podnikání, kde uplatnil obchodní talent.

1843 - V roce 1843 začal doma tkát na žakárovém stavu koberce, které sám prodával, výrobu brzy rozšířil o další stav a v blízkém domě čp. 11 založil dílnu, kde zpracovával bezcenný odpad z vlny, který odebíral z Liebigových libereckých textilek a později jej dovážel z Alsaska.

1845 - V roce 1845 přikoupil stav na tkaní vlněných přikrývek. Výrobu stěhoval do stále větších prostor a postupně zaměstnával desítky dělníků.

1852 - V roce 1852 si pronajal ve Vratislavicích přádelnu vlny, kterou 1856 odkoupil; 1858 pronajal několik domů v centru města a dále, díky penězům od J. Liebiga, investoval. Postavil barvírnu a tkalcovnu, kterou vybavil prvním mechanickým stavem a parním strojem. Začal zpracovávat také staré vlněné hadry a výrobky z nich prodával v Liberci, Praze, ve Vídni, Berlíně a Hamburku, pobočku zřídil také v saské Žitavě.

1862 - Na světové výstavě v Londýně 1862 získaly koberce firmy Ginzkey bronzovou medaili. Zboží se vyváželo do Rakouska, Anglie, Německa a především do Severní i Jižní Ameriky, Ruska i Orientu. V šedesátých letech 19. století zaměstnával podnik přes dvě stě osob a další desítky tkalců pracovaly podomácku.

1870 - V roce 1870 Ginzkey zahájil ruční výrobu luxusních koberců kopírujících orientální vzory, pod značkou Austrian blanket vyráběl též vlněné deky. Firma patřila k největším výrobcům svého druhu v monarchii. Opět po vzoru Liebiga dal Ginzkey postavit domy pro zaměstnance, zřídil pro ně nemocenské pojištění, finančně podporoval místní školu a poštovní úřad, podílel se na založení vratislavického pivovaru.

1869 - V roce 1869 se stal členem liberecké OŽK, patřil k zakladatelům Liberecké banky.

1876 - Když starý pan továrník Ignaz Ginzkey roku 1876 zemřel, zanechal po sobě nejen obrovskou továrnu s výnosnou výrobou koberců a přikrývek značky Austrian blankets, ale především tři následovníky v rodu i podnikání - syny Ignaze, Wilhelma (nar. 1856) a Alfreda. První dva bratři se již na řízení firmy podíleli za života Ignaze staršího a byli proto schopni ihned převzít celý podnik. Alfredovi bylo v roce 1876 teprve 10 let, vstoupil tedy do vedení továrny až později – roku 1891.

1895 - Umírá teprve čtyřiačtyřicetiletý Ignaz Ginzkey mladší – významná osobnost a prezident tehdy velmi mocné obchodní a hospodářské komory v Liberci. Ignaz Ginzkey ml. (* 1850 Vratislavice nad Nisou, † 19. 10. 1895 Vratislavice nad Nisou) se oženil s Helenou, roz. Suessovou, a měl s ní dvě dcery. Dcera Hermine G. (* 13. 9. 1864 Vratislavice nad Nisou, † 19. 11. 1933 Zhořelec, Německo), malířka krajinářka, vystudovala ve Vídni a Mnichově, nějaký čas působila v Itálii. Ze tří synů ve vedení společnosti tak zbyli jen dva mladší bratři. Vůdčím duchem vratislavického kobercářství se tehdy stal Wilhelm Ginzkey, běžně mezi lidmi ve Vratislavicích, ale později i v literatuře oznčovaný jen jako Willy. 

1906 - Za časů Willyho továrna na koberce výrazně zesílila svoji sociální politiku vůči mnoha stovkám zaměstnanců: zřídila vlastní podnikovou zdravotní pojišťovnu, penzijní fond a konzumní spolek umožňující cenově dostupné nákupy, pro dělníky byly za peníze firmy postaveny jídelny, špitál i starobinec. Z dnešního pohledu se zdá, že prostřednictvím této bohulibé činnosti se Ginzkeyové snažili vytvořit dobré předpoklady pro široké společenské uznání a následné povýšení do šlechtického stavu. To totiž bývalo mezi velkotovárníky velice moderní a na Liberecku a Frýdlantsku se v té době objevilo hned několik „textilních baronů“. Šlechtická velkolepost do Vratislavic ovšem nakonec nedorazila. Navzdory veškeré snaze o získání titulu a pěstování vztahů s císařem Františkem Josefem I., který dokonce dvakrát .- v roce 1891 a 1906 - Vratislavice osobně navštívil, se Willymu Ginzkey nikdy nepodařilo do svého jména vpravit ono kýžené Freiherr von neboli svobodný pán. Pravé důvody pro nepovýšení Ginzkeyů do šlechtického stavu dodnes leží kdesi v mlhách starodávných vztahů u císařského dvora. Je evidentní, že příčinou muselo být něco opravdu vážného, protože svobodnými pány tehdy Franz Josef I. učinil mnohem chudší a méně významné továrníky, než byl Wilhelm Ginzkey. Každopádně se Ginzkeyové stylizovali do role šlechty z údolí Nisy.

1911 - „Železný“ Willy nakonec přežil i svého bratra Alfreda, který zemřel, prý na otravu krve, v roce 1911. Willy se tak stal jediným a na nějakou dobu i neomezeným pánem vratislavického kobercového impéria. 

1918 - Přestože Ginzkeyové na přelomu 19. a 20. století baronský titul a erb nezískali, vypadá to, že si díky honosným vilám a přátelům ve vysokých společenských kruzích užívali postavení celebrit své doby. Willy Ginzkey si dokonce vzal těsně po skončení první světové války za ženu známou nizozemskou zpěvačku Julii Berthu Culp, označovanou ve své době jako holandská slavice. Manželé žili střídavě ve Vídni a Vratislavicích a nakonec spolu vydrželi až do Ginzkeyovy smrti. 

1930 - Ve třicátých letech se firma dostala do odbytových potíží, odvrátila bankrot, vinou mnichovských událostí se nedokončilo zdlouhavé jednání o jejím akcionování. 

1934 - Po Wilhelmově smrti v roce 1934 převzal vedení firmy Alfred W. Mallmann († 1945), jehož matka pocházela z rodiny Ginzkey. 

1938 - Jako vdova a Židovka měla Julia, manželka Willyho, poté poměrně složitý osud. Po anšlusu Rakouska a ovládnutí země nacisty uprchla zpátky do rodného Holandska, kde žila u své sestry v Amsterodamu. Stejně jako řadě jiných holandských Židů se jí zázrakem podařilo přežít válku v úkrytu, který nikdy nebyl odhalen, a po osvobození pak žila nebohatá v Amsterodamu až do svých 90let. Jako oběť nacismu a dědička části vratislavického jmění se údajně pokoušela po válce získat od českých úřadů odškodnění za ztracené majetky, ale marně, přemarně. 

Během druhé světové války začala firma naopak prosperovat, zčásti ovšem jako zbrojovka, která zaměstnávala nuceně nasazené osoby.

1945 - Po válce byli majitelé odsunuti do Rakouska, kde 1948 Heinrich Theodor G. v St. Martinu (u Loferu, poblíž Zell am See) založil novou firmu Textilbetrieb Lofer GmbH. Vratislavickou továrnu převzala 1945 Československá republika, stala se součástí koncernu TOKO a později Bytex. 

1989 - Výroba pokračovala i po roce 1989. Z ekonomických důvodů byla ale v roce 2002 produkce koberců zastavena. 

Severočeské muzeum v Liberci a Willyho vila

Zajímavá vazba se z té doby uchovala mezi honosnou budovou libereckého muzea a vratislavickým zámečkem, postaveným pro Ginzkeye uprostřed krásného parku.  Když se člověk podívá na staré obrázky rozsáhlé vily v tudorském britském stylu a prohlédne si zdobení fasád muzea, je téměř jisté, že obě stavby mají společnou nejen dobu, v níž vznikly. Vraťme se na chvíli do roku 1895, kdy bylo rozhodnuto o vypsání architektonické soutěže na stavbu libereckého muzea. V hodnoticí komisi tenkrát zasedali představitelé muzejního kuratoria, například velkoprůmyslníci Heinrich von Liebieg a Willy Ginzkey, liberecký stavitel Gustav Sachers a několik vídeňských architektů. Jako vítězný z mnoha jiných projektů vybrali návrh pražského profesora Friedricha Ohmanna. Jeho řešení ovšem nemělo s dnešní podobou muzea příliš společného, neboť jakkoliv dispozičně odpovídalo realizované stavbě, stylem se vracelo spíše k novobaroknímu historizmu s moderními secesními prvky. Nejen díky dodatečnému začlenění kopie věže zbořené staré radnice, po níž řada Liberečanů truchlila, ale asi i pro jiné – tehdy ne úplně publikovatelné – důvody byl projekt nakonec předělán. Tvrdilo se, že to bylo právě kvůli aktivitě Willhelma Ginzkeye, kterému ve Vratislavicích zrovna v té době navrhoval zámeček ateliér berlínských architektů Hanse Otto Friedricha, Julia Grisebacha a Augusta Dinklage, a vlivný pan továrník jim chtěl dát šanci asi i na muzeu. To se nakonec stalo a oba objekty spojuje ona novogotická architektura, která vytváří náladu venkovských sídel anglických šlechticů.

Propojení s jinými rodinami

Za časů „vlády“ Willyho nad továrnou se Ginzkeyové také několikrát propojili rodinnými pouty s libereckými Liebiegy, kteří kdysi stáli u zrodu podnikatelského zázraku starého Ignaze. A byl to právě ještě později tragicky zesnulý Alfred Ginzkey, který se první oženil s Marthou von Schmidt, která měla liebiegovskou krev.

Sňatky, velmi pečlivě vybíranými jako ve šlechtických rodinách, se pak Ginzkeyové ve 20.století spojili ještě s bohatým rodem Mallmannů, který byl shodou okolností také v příbuzenském svazku s Liebiegy. První člen tohoto rodu – Carl Arthur Josef Mallmann –se oženil s jednou z dcer Ignaze Ginzkeye, sestrou Willyho a Alfreda. A Mallmanové nakonec ve třetí generaci vratislavických kobercářů Ginzkeye téměř zastínili.

V roce 1943, kdy podnik slavil sté výročí své existence, jej vedl Alfred Mallmann coby senior chef společně s bratrem Egonem a bratranci Alfredem jun. a Heinzem Ginzkeyovými, vnuky starého Ignaze.  

zdroj: 
http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/GINZKEY_rodina_podnikatel%C5%AF_v_textiln%C3%ADm_pr%C5%AFmyslu
zdroj: https://docplayer.cz/10899030-Kdyz-stary-pan-tovarnik-ignaz-ginzkey-roku-1876-zemrel-zanechal-po.html