Ladislav Žák
Ladislav Žák (*25. 6. 1900 Praha +26. 5. 1973 Praha) - český architekt, návrhář nábytku, výtvarník, teoretik architektury a krajinotvorby.
Vystudoval klasické gymnázium (v letech 1911–1915 v Mladé Boleslavi, 1915–1919 v Praze na Malé Straně). Po maturitě začal studovat malbu na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Karla Krattnera. V roce 1923 složil zkoušky, které ho opravňovaly k vyučování kreslení a malby. Krátce učil kreslení v Praze a v Českých Budějovicích, ale záhy začal studovat architekturu ve speciálce Josefa Gočára na AVU. Toto studium zakončil v roce 1927. Během studií byl na stipendijním pobytu ve Francii, po škole se vydal do Německa a Holandska, kde ho zajímaly funkcionalistické stavby, architektura Bauhausu a holandský racionalismus.
Začátkem třicátých let postavil několik vil, které jsou považovány za vrcholná díla českého funkcionalismu. V letech 1931–1932 se třemi domy (Zaorálkova, Herainova a Čeňkova vila) podílel na výstavbě vzorové kolonie funkcionalistických vil, kterou na pražské Osadě Babě inicioval Svaz československého díla. Ve svých realizacích Žák uplatňoval funkcionalistické principy – volný půdorys, rozlehlé pokoje propojené s venkovními terasami, světlé fasády, pásová okna. Nalezneme u něj také prvky nautického stylu – kajutové ložnice, zaoblené tvary budov a kruhová okna korunoval na střeše Hajnovy vily dokonce kapitánský můstek.
Ve funkcionalistickém stylu navrhoval Žák také interiéry a nábytek. Řídil se přitom puristickou myšlenkou očištění tvaru a anatomickými potřebami člověka. Z materiálů používal dřevo a kovové trubky. Byl členem levicových spolků, jako např. Svazu socialistických architektů. Rekonstrukcí domu v Korunovační ulici 28 se pokusil realizovat svou představu kolektivního bydlení (oficiálně byl rekonstruovaný dům označen jako svobodárna).
Pro názorové rozpory se stavebníky přestal na konci třicátých let navrhovat stavby a nadále se věnoval především krajinářské architektuře. Se svým přítelem architektem Karlem Honzíkem rozvíjel koncept nového lidového životního slohu, počátkem čtyřicátých let se k dvojici připojil Bohuslav Brouk. Žák se soustředil na problematiku začlenění zeleně do lidských sídel, propojení krajinné architektury s urbanismem a obnovu krajin narušených průmyslovou činností. Vycházel přitom ze své záliby v plenérovém malířství a z obdivu k české krajinářské škole. Výsledkem jeho bádání je spis Obytná krajina (1947), který mimo jiné zahrnuje řadu Žákových fotografií a vlastnoručních kreseb.
V utváření krajiny a architektury se Žák stal průkopníkem současných ekologických přístupů. Varoval před nekontrolovatelným rozmachem techniky a zástavbou krajiny – razil heslo, že nejlepším počinem je v některých případech nestavět nic a „prázdný prostor je také architektura“. K pokroku přistupoval kriticky, obával se narušení krajiny chybným osídlením, výrobou a dopravou. Prosazoval návrat přírody do míst, z nichž byla vytlačena, včetně průmyslových periférií i center měst. Jeho vize budoucího uspořádání lidských sídel předpokládala rovněž změnu hodnotového žebříčku. Člověk by se měl oprostit od závislosti na všem nadbytečném a omezit produkci předmětů, které slouží jen na ozdobu nebo ke krátkodobému potěšení. Tuto myšlenku, která aplikuje zásady funkcionalistické a puristické architektury na celkový způsob života, rozpracoval Karel Honzík do koncepce necessismu.
Z propojení architektury a krajiny vyšel Žák také při realizaci památníku zničené osadě Ležáky, jehož návrh začal zpracovávat po druhé světové válce. Po roce 1949 byly jeho názory terčem ideologické kritiky. Zatímco Žák prosazoval citlivé zásahy v souladu s krajinou, komunistické plány počítaly s masivní industrializací. Tehdejší vládě se dále nelíbilo, že Žák (sám člen komunistické strany) rozšířil socialistickou ideu rovnosti kromě lidí také na rostliny, živočichy a neživé části přírody. Tuto koncepci nazval pannaturalistickým socialismem. Žák se tak musel stáhnout do pozadí, díky Jaroslavu Fragnerovi ale zůstal učitelem na Škole architektury AVU. K projektu památníku v Ležákách se mohl vrátit v roce 1956, nad jeho dokončením však ztratil kontrolu.
Bydlel na Letné Korunovační 28.
