Rodina Weinmann
Jakob Weinmann (25. září 1852, Dobré u Kladna - 6. října 1928, Ústí nad Labem)
1874 - Vzdělání získal na nižší reálce a obchodní akademii v Praze. Do Ústí přišel v roce 1874 prakticky bez finančních prostředků a vypracoval se na jednoho z nejbohatších. Ve svých 22 letech se stal vedoucím ústeckého uhelného velkoobchodu Pražské banky.
Netrvalo dlouho a v Ústí si založil vlastní firmu, jíž díky své neutuchající píli a obchodnické genialitě zakrátko proměnil v obrovský koncern, který ovládal středoevropský obchod s hnědým uhlím.
Firma se kapitálově účastnila v mnoha dolech severočeské hnědouhelné pánve, sokolovské pánve, dolech na kamenné uhlí v okolí Plzně a Kutné Hory. Vybudoval také labské uhelné překladiště a tak získal pro české uhlí rozsáhlé exportní možnosti.
Weinmann vydělal obrovské jmění a byl velmi štědrým mecenášem nejrůznějších veřejně prospěšných staveb ve městě. Kromě knihovny k nejrozsáhlejším Weinmannovým investicím patří financování stavby sanatoria pro léčbu tuberkulózy Na kabátě.
Se svou manželkou Louisou ještě zaplatil stavby městského sirotčince a nalezince, domova pro šestinedělky, slepecké školy. Nepočítaje další charitativní činnosti.
1908 - 13. ledna 1908 Weinmann pro účel výstavby nové knihovny věnoval 300 tisíc rakouských korun. Navíc se také zavázal, že uhradí i dodatečné náklady stavby. Ústecká radnice pak pro stavbu knihovny poskytla atraktivní pozemek na dnešním Lidickém náměstí. Projekt knihovny zpracoval pražský architekt Zasche. 6. října 1912 byla městská knihovna za účasti místodržitele knížete Thuna slavnostně otevřena, Weinmann nakonec věnoval na stavbu knihovny zhruba půl milionu rakouských korun.
Zdroj: https://ustecky.denik.cz/zpravy_region/20110315_wv_zili_v_usti_weinmann_jakob.html
Jakob měl syny Hanse a Edmunda.
---
Hans Weinmann (13. července 1885 Ústí nad Labem – 9. července 1960 New York)
1885 - Hans Weinmann se narodil v roce 1885 jako nejmladší ze tří synů židovského obchodníka Eduarda Jakoba Weinmanna - zakladatele jednoho z nejbohatších podnikatelský klanů první republiky. Otec vybudoval z ničeho velkoobchod s uhlím a vlastnil značné majetkové podíly i v bankách, železárnách a dalších podnicích. Byl předním mecenášem města Ústí nad Labem.
1909 - Hans vstoupil do podniku v roce 1909, bylo mu čtyřiadvacet let. V té době bydlel ještě v otcově vile v Churchillově ulici.
1912 - V roce 1912 už uvádí ústecký adresář jeho bydliště v Humboldově, dnešní Čajkovského ulici.
1926 - Hans nechal roku 1926 vilu v Čajkovského ulici zásadně přestavět.
1928 - Weinmann se v roce 1928 oženil se Stellou Parnass (1894–1951), se kterou měl syny Karla (1914–1971), Heinricha (1919–1995), Ralpha a dceru Liselotte (1920–?). Synové si později změnili jména na Charles Wyman, Henry Wyman a Ralph Wyman
1930 - Ve vile v Čajkovského ulici bydlel s manželkou Stellou a čtyřmi dětmi do roku 1930, kdy si nechal postavit mnohem honosnější rezidenci v centrum Ústí, hned naproti otcově vile (státní vědecká knihovna).
1938 - V dubnu 1939 byl Hans Weinmann zatčen v Praze a byl mu zabaven pas. Poté s pomocí svého bratra Edmunda ilegálně uprchl se svou rodinou do Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Následně oba bratři vyjednávali s Drážďanskou bankou (německý název Dresdner Bank) o peněžní náhradě za převod jejich rodinného podniku do vlastnictví Německé říše. Po útěku přes Curych ve Švýcarsku byl Weinmann klasifikován jako nepřítel říše. Na jaře roku 1940 ho Reichssicherheitshauptamt zařadil na zvláštní pátrací seznam prominentních lidí, kteří měli být v případě úspěšné invaze Wehrmachtu na Britské ostrovy identifikováni a zatčeni. Téměř veškeré vybavení Weinmannovy vily bylo v témže roce převezeno do Berlína a prodáno v aukci.
1940 - Weinmann se s rodinou v roce 1940 přestěhoval do Kanady a o rok později do Spojených států, kde si změnil jméno na Wyman. Spolu se dvěma syny koupil továrnu na plasty a syntetickou kůži Pantasote Leather Company v New Jersey a továrnu na gumové zboží H.O. Canfield Co. v Bridgeportu v Connecticutu. Největší úspěch mělo speciální těsnění ledniček, které bylo řešeno tak, aby ji nemohly samy otevírat malé děti. Ze Spojených států expandoval i do Evropy a v Německu, Francii, Dánsku a Itálii vybudoval četné závody.
1945 - V roce 1945 byl celý majetek rodu Weinmannových na základě Benešových dekretů konfiskován bez náhrady jako majetek občanů německé národnosti. Průmyslový majetek odkoupila pod cenou zestátněná Živnostenská banka.
1960 - Hans Weinmann zemřel 9. července 1960 v New Yorku.
zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Hans_Weinmann
---
Edmund Weinmann (25. září 1852 Velká Dobrá u Kladna – 6. října 1928 Ústí nad Labem)
Narodil se v chudé rodině drobného židovského obchodníka ve Velké Dobré u Kladna. Studoval na nižší reálce a obchodní akademii v Praze. Po ukončení studií nastoupil do zaměstnání v Pražské bance. V roce 1874 by vyslán Pražskou bankou do Ústí nad Labem, kde měl vést velkoobchod s uhlím. Na doporučení Pražské banky zaměstnal jako obchodního cestujícího Ignaze Petschka, později jeho konkurenta. V roce 1876 Pražská banka zkrachovala. Weinmann odkoupil kancelář, nad kterou dlouhý čas bydlel, a založil vlastní firmu s názvem J. Weinmann. Firma se stala výhradním zástupcem pro prodej uhlí z Uhelných závodů v Lomu u Mostu, Duchcovsko-podmokelské dráhy, Západočeského báňského akciového spolku, Těžařství Eleonora v Ledvicích a Grohmannových uhelných dolů v Jezeří. Kapitálově se účastnil na těžbě uhlí v dolech severočeské uhelné pánve, sokolovské pánve, v dolech na černé uhlí v okolí Plzně a Kutné Hory. Jeho aktivity zasahovaly i do správních rad jako v Čenkovských železárnách nebo v chemických závodech GEHE v Ústí nad Labem.
Po skončení první světové války československý stát založil obchodní společnost Ústřední prodejnu uhlí, která zabezpečovala prodej uhlí ze státních dolů. Weinmannovo výhradní právo prodeje uhlí ze státních dolů bylo oslabeno. Proto své aktivity zaměřil na dopravu uhlí po Labi. Získal podíly v Sasko-české paroplavební společnosti, která přepravovala hnědé uhlí. Na Labi vybudoval uhelné překladiště, které zabezpečilo export uhlí i do zahraničí. Další aktivity byly zaměřeny přes bankovní spojení na důlní společnosti. Tak například jeho bratr Hans Weinmann byl ve správní radě České banky Union a jeho syn Fritz ve správní radě eskomptní banky. Poslední rok svého života se uchýlil do ústraní, zemřel 6. října 1928. Pohřeb se konal 8. října ve tři hodiny odpoledne za účasti jak domácích tak i zahraničních hostů.
Edmund měl pět dětí - Edmund Weinmann, Fritz Weinmann, Hans Weinmann, Hermína Weinmann Stiassni (1889-1962), Gertrud Weinmann.
---
Hermína Weinmann Stiassni (1889-1962)
Manželka stavitele vily Stiassni v Brně, Alfréda Stiassni. Rodačka z Ústí nad Labem pocházela z rodu Weinmannů, kteří se - na rozdíl od textiláků Stiassnich - zaměřovali na těžbu uhlí v severočeské pánvi. Pod jejich jménem se těžilo od Mostu až po Jezeří a také se s uhlím ve velkém obchodovalo. Byla to pozoruhodná kariéra Herminina otce Eduarda Jakoba, původně chudého židovského chlapce z Kladna, který se díky svým schopnostem vypracoval až na jednoho z nejbohatších obchodníků, ale i nejštědřejších filantropů přelomu 19. a 20. století v Rakousku-Uhersku. Nechal vybudovat a provozovat na své náklady mj. ústav pro léčbu plicních chorob, chlapecký ústav, domov pro šestinedělky, slepecký ústav, sirotčinec i knihovnu. Hermine, řečená doma Mitzi, vyrůstala spolu se svými čtyřmi sourozenci v rozhlehlé vile o 18 pokojích, kterou její otec nechal postavit v Ústí do podoby zámečku s věžemi. Odtud si i přinesla jasnou představu o tom, jak by to mělo vypadat uvnitř jejího budoucího domova.
Po svém sňatku s Alfrédem Stiassnim získali od jeho otce Josefa 3 hektarový pozemek v nově vznikající čtvrti nad brněnským výstavištěm, kde si mezi lety 1927-1929 nechali postavit moderní vilu. Vnější podoba vily Stiassni byla dílem architekta Ernesta Weisnera, který jí vdechl dokonale funkcionalistické rysy, Hermine si ale uvnitř nekompromisně prosadila svou estetiku. Interiér byl na její přání dílem vídeňského architekta Franze Wilferta a vycházel ze zdobnějšího „zámeckého“ stylu s dřevěným obložením, mramorovými krby, historizujícím nábytkem a štukovou výzdobou.
Hermine prožila ve vile sice jen 10 let, ale její podobu si uchovala i v americké emigraci, kde namalovala celou sérii akvarelů s interiéry vily. Díky nim se podařilo jejich podobu citlivě zhmotnit znovu při rekonstrukci během minulých let, než se vila otevřela pro návštěvníky z celého světa. Ve své době byla Hermine nejen půvabným doplňkem manžela ve společnosti, ale také členkou charitativních organizací a spolků. Spolu se svou blízkou přítelkyní Grete Tugendhat se aktivně zapojily i do Ligy za lidská práva, kde organizovaly pomoc židovským uprchlíkům z Německa utíkajícím přes Československo z Hitlerova Německa. Díky nim měly obě dokonalý přehled, jak se Židům po nástupu nacismu vede, a včas se svými rodinami opustily rozpadající se republiku.
Ještě před tím se ale Hermine pustila do revolučního činu - stala se developerkou. V roce 1926 koupila budovu Doretova dvora i vedlejší varieté naproti dnešnímu Mahenovu divadlu a nechala architekta Ernesta Weisnera vypracovat plány na hotel. Ten se nakonec rozhodla raději změnit v obchodní a nájemní dům, který byl navíc vybaven i velkoryse pojatou kavárnou a v té době stále módnějším kinosálem. Kolem netypické prolomené siluety navíc vedla dodnes funkční tramvajová smyčka.
Po dvou letech sice Hermine celý rozestavěný palác prodala, ale to, že byla iniciátorkou nevšední podoby jedné z nejikoničtějších brněnských budov, ji už nikdo neupře. To už se psal rok 1928 a většinu jejího času si nárokovalo dokončení a zařízení vlastní pisárecké vily, kde si prosadila coby nadšená sportovkyně i bazén, tenisový kurt a vnitřní tělocvičnu.
Poté, co se manželé Stiassni nastěhovali do svého nového domova, stále zřetelněji jim v něm chybělo to nejdůležitější - vlastní potomci. Hermine i Alfréd absolvovali řadu zdravotních vyšetření, pobytů v lázních, ale úspěch se ne a ne dostavit. Až deset let po svém sňatku se na oba usmálo štěstí a do rodiny přibyla holčička pojmenovaná Susane. Dívenka byla odmalička vedena k aktivnímu sportu a zejména milovala šerm, zůstala už ale jedináčkem. Přesto jí nechyběla společnost dalších dětí. Její „družinu“ tvořily hned tři dcery zahradníka Antonína Frömla, které si také naplno užívaly veškerého vybavení domu, včetně bazénu a kurtu, až do odjezdu rodiny po anšlusu Rakouska.
Stiassni původně plánovali stěhování přímo do USA, ale okolnosti je přinutili nejprve odjet do Anglie, kde Susane odmaturovala, poté do Brazílie a až pak se dostali do Spojených států. Do své vily už se nikdy nevrátili, ale oni i většina příbuzných válku přežili. Až po smrti své matky Hermine objevila Susane pravdu o svém původu. V matčiných denících si přečetla, že jejím skutečným otcem nebyl neplodný Alfréd, ale rodinný přítel, armádní důstojník Pavel Špaček, kterého ona sama znala jako strýčka Paula. Zda takové řešení poradil Hermine některý z lékařů či na cestu, jak si přeci jen zajistit mateřství přišla sama, to už v jejích poznámkách nebylo.
Každopádně i přesto byla Susane až do své smrti v roce 2005 hrdou nositelkou tradice rodu Stiassni a pokračují v tom i její čtyři synové a vnoučata.
