Rod Ditrichštejnové

1501 - Šlechtický rod Ditrichštejnové či Ditrichsteinové nebo Dietrichsteinové jsou starobylý rod původem z Korutan, který se v 16. století rozdělil na rakouskou a českomoravskou větev. Počátky rodu kladou Ditrichštejnové až do 11. století, ale prokazatelná posloupnost je teprve v osobě Pankráce z Ditrichštejna, který bojoval v r. 1492 s Turky a jehož synové byli povýšeni do stavu říšských pánů.
1575 - Adam z Ditrichštejna (1527-1590) působil jako diplomat po celé Evropě a také doprovázel syny císaře Maxmiliána II. Habsburského - Rudolfa a Arnošta na cestě do Španělska ve funkci vychovatele. V r. 1575 získal panství Mikulov, které se potom stalo jádrem moci moravské větve rodu. V Mikulově se nachází i Ditrichštejnská hrobka. Jeho syn František Serafinský předčil otce svým kněžským vlivem a politickými ambicemi.
1848 - Ditrichštejnové drželi polensko-přibyslavské panství ze všech šlechtických rodů nejdéle, téměř 300 let. Návštěvy samotných majitelů v Polné nebo v Přibyslavi byly výjimečné; jestliže se v českých zemích zdržovali, pak to bylo hlavně v Mikulově. Hospodářskou prosperitu panství Polná-Přibyslav zajišťovala po celé údobí vrchnost v čele s hejtmanem. Její moc a vliv téměř ustaly po zrušení roboty po roce 1848.
1864 - Když zemřel v r. 1864 poslední mužský potomek Mořic Jan z Ditrichštejna, zbyly zde po jeho bratrovi Josefovi čtyři dcery, které si rozdělily jeden z největších majetků. Jméno, knížecí titul a erb Ditrichštejnů převzala sňatkem Alexandra Mensdorff-Pouilly s Alexandrine z Ditrichštejna jedna z větví rodu Mensdorff-Pouilly, která pak užívala jméno Mensdorff-Pouilly-Dietrichstein a hlava rodu byla "kníže z Ditrichštejna na Mikulově".
1964 - Poslední mužský člen této větve, Alexandr Dietrichstein-Mensdorff-Pouilly, zemřel bez mužských potomků v roce 1964.
Erb: Původním erbem rodu byly dva stříbrné vinařské nože se zlatými rukojeťmi ve zlatočerveném pokosem děleném štítu. Roku 1769 přijali Ditrichštejnové dodatečné příjmení vymřelého rodu Pruskovských z Pruskova a zároveň začali užívat i čtvrcený štít tohoto rodu s jelenem ve zlatočerveném poli a dvěma podkovami ve stříbrnočerveném poli, na nějž pak kladli svůj vlastní erb do srdečního štítku. Když roku 1802 získali další příjmení vymřelých Leslieů, přibyl leslieovský erb tří zlatých přezek do levé třetiny velkého štítu, v pravé třetině byl erb Pruskovských a ve střední třetině pak čtyři pole vyženěná původními Ditrichštejny v dřívějších dobách. Štítonoši byli dva zlatí gryfové. Klenotem pak byly tytéž štítové vinařské nože postavené na zlaté korunce a chráněné třemi pštrosímy péry. S obdrženými knížecími tituly a po spojení s uvedenými dvěma rody nakonec štít obsahoval jedenáct polí.