Rod Harrachové

Historie rodu Harrachů se píše již od 14. století. Za více než 700 let se do historie českých zemí i Evropy zapsal nesmazatelně. Jeho členové vykonávali významné politické i církevní funkce, ale i přes důležitá postavení na evropské úrovni vždy prosazovali zájmy českých zemí. 

Arnošt Vojtěch (1598 - 1667) - se stal již ve 24 letech pražským arcibiskupem a jako kardinál korunoval tři české krále a dvě královny. Isabela Kateřina (1601 - 1656) se provdala za Albrechta z Valdštejna, čímž došlo k významnému provázání silných rodů. Po smrti Albrechta navíc přešlo brannské panství do držení Harrachů. Ferdinand Bonaventura (1636 - 1706) zakoupil panství Jilemnice a spojením s Brannou vytvořil silné a významné panství. 

Alois Tomáš Raimund (1669 - 1742) - stál u zrodu harrachovské sklárny. Vynikal sociálním cítěním a péčí o poddané. V Horní Branné nechal pro své zestárlé služebníky vystavět špitál, ve kterém o ně bylo pečováno až do jejich smrti. Bedřich August Gervasius Protasius (1696 - 1749) založil plátenickou manufakturu a bělidlo v Hrabačově u Jilemnice a započal tak rozmach textilního průmyslu. Jeho syn Arnošt Quido (1723 - 1783) se naopak soustředil na lesnictví, budní hospodářství a sklářství, protože odkoupil sklárnu v Harrachově. František Arnošt (1799 - 1884) nechal vystavět rodovou hrobku v Horní Branné či zámek Hrádek u Nechanic. Významně se také zasadil o rozvoj železnice a její budování na trati Chlumec nad Cidlinou - Trutnov.

Jan Harrach - Narodil se 28. listopadu 1828, zemřel 12. prosince 1909 v požehnaném věku jedenaosmdesáti let. Celý svůj život prožil jako skutečný kavalír a dokázal jej vrchovatě naplnit činností vpravdě ušlechtilou. Jeho matka (stejně jako jeho první manželka) pocházela ze starobylého a vlivného českého rodu Lobkowiczů. Rozhodující vliv tu však měl vlastenecký okruh jeho vychovatelů, mezi nimiž dominantní roli sehrál Jan Erazim Vocel, básník, později profesor archeologie, dějin umění a dějin české literatury na pražské univerzitě.

V roce 1856 zakoupil a převzal do své správy velkostatek Konárovice u Kolína. Zde začal uplatňovat jeden z hlavních směrů své budoucí veřejné činnosti - totiž příkladnou a osvětovou činnost v oblasti zemědělství. Záhy se postavil do čela Hospodářského spolku kolínského, později krajského spolku čáslavského a poté i královéhradeckého, roku 1863 založil rolnickou školu na svém panství Stěžery na Královéhradecku.

Také jeho přínos pro český průmysl nelze přehlédnout. Stal se předsedou Hospodářské jednoty kraje Táborského, České hedvábnické jednoty, Českého spolku pro vývoz a přívoz (rozuměj dovoz), banky Slavie atd. S jeho podporou vydal K. J. Erben v definitivní podobě "Prostonárodní české písně a říkadla" (1864) a jeho štědrou finanční dotací byl udržován po několik let významný matiční přírodovědný časopis "Živa". Velmi se zasloužil o vybudování Národního divadla v Praze, v prvé řadě jeho finanční podporou, krátký čas stál dokonce i v čele sboru pro zbudování tohoto divadla. Náleží mu i spoluúčast na vybudování muzejní budovy na pražském Václavském náměstí. Ve Vídni založil první českou školu a vymohl konání bohoslužeb v českém jazyce. Již v roce 1870 jako poslanec za politické okresy jilemnický, vrchlabský a vysocký vstoupil do zemského sněmu, později jej najdeme jako poslance také v říšské radě (tedy v rakouském parlamentu ve Vídni), kde velmi vydatně hájil české zájmy.

1860 - V roce 1860 převzal tehdy ještě mladý šlechtic správu jilemnického panství. Věnoval prvořadou pozornost především rozsáhlým lesům a zpracování dřeva. Lesní hospodářství za něj dosáhlo jednoho ze svých vrcholů

1904 - Roku 1904 založil první krkonošské přírodní rezervace s plochou více než 60 ha na severním svahu Krkonoše. Tento počin pak probouzel zájem o ochranu přírody v širokých vrstvách obyvatel. Velkou pozornost věnoval zdokonalení západokrkonošských cest včetně turistických a dnešní Harrachova cesta vedoucí z Harrachova údolím Mumlavy k Labské boudě a do Špindlerova Mlýna - Bedřichova se stala první krkonošskou turistickou cestou značenou vedle německých i českými informacemi. Roku 1890 nechal na Žalém postavit dřevěnou restauraci a o dva roky později místo nevyhovující železné rozhledny charakteristickou kamennou věž, kterou s oblibou navštěvujeme i dnes. Hospodářský i turistický rozmach západních Krkonoš by byl těžko myslitelný bez dobrého vlakového spojení. I tady hraběti Janovi náleží podstatná zásluha na vybudování místní dráhy z Martinic do Rokytnice nad Jizerou.

Rozmachu turistiky bezděky napomohl hrabě také tím, že v roce 1892 přivezl na jilemnické panství pro své lesní dělníky první lyže. Jeden pár pocházel z Norska, druhý z Vídně. A Českému Krkonošskému spolku Ski v Jilemnici, prvnímu samostatnému českému lyžařskému klubu, dobře posloužila výletní restaurace na vrchu Kozinci nad Jilemnicí. Nechal ji pro jilemnické turisty rovněž postavit hrabě Jan.

Jilemnice

V roce 1870 nechal opravit zámek v Jilemnici, v polovině devadesátých let jej pak dal rozšířit, upravit do podoby, jakou známe dnes, a obklopit rozsáhlým parkem. Výrazně podporoval školy, místní odbor turistů, věnoval dříví na stavbu sokolovny, atd. R. 1863 městu daroval také krásnou kroniku a na úvod vlastní rukou mimo jiné připsal: "...Konečně pak svědčiž kniha tato, co věrná pamětnice po věky také o upřímné lásce mé k slavnému městu Jilemnice, které milostivý Bůh stále žehnati ráčiž."

Úmrtí

Když Jan hrabě Harrach zemřel, přišly se s ním do Horní Branné, kde je v rodinné hrobce pochován, rozloučit davy lidí. Z Prahy přijel zvláštní vlak s nejpřednějšími reprezentanty českého veřejného života. Smutek hostí byl upřímný a nelíčený. Odešel šlechtic, který "byl z kruhu konzervativní aristokracie téměř jediným, jenž asi nejvíce přiblížil se citům našeho národa a při spravedlnosti své ujímal se v kruzích jemu přístupných dobrých práv našeho národa..." (Listy pojizerské, 19.12.1909). A ještě v sedmdesátých letech poslední pamětníci vděčně vzpomínali na laskavého "starého hraběte Jana". Poznámka autora: Při šíři zájmů a působnosti Jana hraběte Harracha může být výše uvedený článek jen letmým nástinem této vynikající osobnosti.

Majetek Harrachů a restituce

Restituční nároky uplatnil bratranec Jana Harracha mladšího, pan Ernst Leonhard Harrach žijící v Rakousku, dle zákona o půdě. Rozsáhlé majetky tohoto rodu byly zkonfiskovány po válce vnukovi starého pana hraběte, který je zdědil po svých předcích. Nemovitosti zemědělského charakteru se nacházejí na Trutnovsku, Táborsku, Hradecku i Semilsku, kde zasahují do 39 katastrálních území. Celou touto složitou kauzou se zabývá Pozemkový úřad Semily a vzhledem ke značné rozsáhlosti majetku bylo správní řízení zdlouhavé. V roce 2001 došel Pozemkový úřad Semily k právnímu názoru, že pan Ernst Leonhard Harrach nesplňuje podmínky dané zákonem o půdě a rozhodl, že tudíž není oprávněnou osobou, které mohou být nemovitosti vydány.

Původním vlastníkem nemovitostí byl Jan Nepomuk Harrach, vnuk starého pana hraběte Jana. Narodil se v roce 1904 v Bruck a. d. Leitha v Rakousku. V roce 1940 se oženil se Stefanií, dcerou Ervína hraběte z Eltzu a měl s ní syna Ferdinanda Bonaventuru a dceru Johannu. Během války nastoupil vojenskou službu v německé armádě jako rakouský státní občan německé národnosti. Po válce (červen 1945) vstoupil do účinnosti dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, který se vztahoval i na majetek rodu Harrachů. Z důvodů, že v této době byl J. N. Harrach nezvěstný, požádala jeho žena Stefanie o udělení výjimky z konfiskace. Tato žádost byla opakovaně zamítnuta a konfiskace byla definitivně potvrzena pravomocným výměrem dne 31. 3. 1947. V této době však bylo již známo, že J. N. Harrach zemřel na sklonku války (12. 5. 1945) v americkém táboře pro válečné zajatce v Bad Kreuznach. Všechny restituční zákony přijaté v naší vlasti požadují, aby žadatel i původní vlastník, kterému byly nemovitosti státem odňaty, splňoval podmínku našeho občanství.

J. N. Harrach však zemřel dříve, než mohl některým zákonným způsobem tohoto občanství nabýt a tudíž tuto podmínku nesplňuje. Nemovitosti mu byly odňaty před únorem 1948, tedy před rozhodným tzv. obdobím nesvobody. Žadatel Ernst Leonhard Harrach využil svého práva a odvolal se ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který však rozhodnutí pozemkového úřadu v plném rozsahu potvrdil. Následovala stížnost k Ústavnímu soudu ČR. Ten však tuto ústavní stížnost odmítl, neboť došel také k závěru, že výše uvedený žadatel není osobou oprávněnou a k odnětí nemovitostí došlo již před únorem 1948. Pozemkový úřad Semily rozhodl v roce 2001 precedenčně jen o malé části nemovitostí. Poté, co katastrální úřad zpracuje srovnávací sestavení všech nemovitostí z tohoto hraběcího majetku odňatého dekretem prezidenta republiky, bude pozemkový úřad rozhodovat o zbývajících nemovitostech najednou tak, aby i tyto pozemky mohly být uvolněny z dosavadního blokačního ustanovení.

Boj o majetek však nekončí. Právní zástupce žadatele nyní usiluje o vyvolání dědického řízení u obecných soudů a současně podal stížnost proti České republice k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Takže o této problematice ještě uslyšíme. I přesto, že nemohlo být restitučním nárokům Harrachů vyhověno, je význam tohoto rodu u nás všeobecně uznáván. Na starého pana hraběte Jana pohlíží pamětníci Jilemnicka i našich hor s úctou a uznáním. Potvrdila to i pěkná výstava věnovaná rodu Harrachů, připravená ředitelem muzea PaedDr. Janem Luštincem na sklonku roku 2002 na zámku v Jilemnici. Poklonit se památce tohoto významnému rodu se můžete i Vy v hrobce Harrachů v Horní Branné, kde na Vás dýchne minulost ze všech stran této zajímavé stavby.

zdroj: http://www.harrachov.cz/jan-nepomuk-hrabe-harrach.asp

erb: Autor: gimp – foto, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5616269